Náš úplně poslední výlet v okolí Neapole vedl na slavnou a stále aktivní sopku Vesuv. Jako dopravu jsme opět zvolili příměstský vlak, kterým jsme dojeli do stanice Ercolano Scavi. Odtud jsme měli předem rezervovaný odvoz speciálním turistickým autobusem, který návštěvníky vyváží nahoru k hlavnímu vstupu do Národního parku Vesuv.
Při vstupu do samotného parku platí přísná pravidla – lístky si musíte zakoupit předem online na konkrétní časový slot. A právě tady se mi snad poprvé v životě vůbec nevyplatila moje extrémní dochvilnost a pečlivost.
Autobus nás nahoru k bráně vyvezl přibližně v 10 hodin dopoledne. Řidič nám při vystupování oznámil, že zpět dolů do Ercolana odjíždí přesně ve 12:00. Za normálních okolností by dvě hodiny na výstup a sestup bohatě stačily. Jenže háček byl v tom, že naše vstupenky byly rezervované až na 11:00. Zaměstnanci u vstupu byli nekompromisní a nechtěli nás do areálu vpustit ani o minutu dříve. Řidič autobusu pro změnu neuměl ani slovo anglicky, takže jsme si vůbec nebyli jistí, zda na nás počká, pokud nebudeme v 12:00 přesně u autobusu.
Běh na kráter bez stínu
Jakmile na hodinkách skočila 11. hodina, vyrazili jsme doslova tryskem směrem k vrcholovému kráteru. Pěší trasa měří sice jen zhruba 1,5 kilometru, ale musíte na ní překonat převýšení přes 350 výškových metrů po prašné, kamenité cestě. To vše ve spalujícím horku okolo 35 °C a na přímém slunci, protože na svazích sopky nenajdete ani kousek stínu.
Věděli jsme, že pokud chceme stihnout zpáteční autobus a nezůstat viset na sopce, musíme být na vrcholu za rekordních 25 až 30 minut. Nahoře jsme byli prakticamente bez dechu a přišli jsme si, že jsme tam nechali plíce. Odměnou nám však byl neuvěřitelný pohled do samotného jícnu kráteru a úchvatný panoramatický výhled na celou Neapol a Neapolský záliv. Bleskově jsme udělali pár fotek, pokochali se tou monumentální sílou přírody a už jsme zase pelášili zpátky dolů k autobusovému stanovišti.
